V dešti umřeme žízní…

Již několik hodin prší a minimálně tady, kolem Radotína, to má dnes již standardní průběh. Proudy vody se proženou krajinou, vesnicemi a sklepy, aby zítra či pozítří byla krajina opět vyprahlá a suchá.

O hospodaření s vodou a o tom, že to bude světový problém číslo jedna se mluví a píše skoro každý den. Ve vedrech minulých týdnů ještě častěji a všichni svůj zrak upírají k dešti, který byl po staletí přirozenou zásobárnou krajiny a spodních vod. Jenže hospodaření posledních desetiletí chování krajiny proměnilo v náš neprospěch a ve spojení s krátkými přívalovými dešti z toho vznikla periodicky se opakující potíž. Rychlá průtrž, rychlá voda, která se nemá jak a kam vsáknou a čím zadržet, rychlé lokální povodně a žádný dlouhodobý efekt. Mluví se o tom minimálně dvacet let, ale miliardová řešení jsou prohlubování koryt a betonování a betonování… Všechno co vodu ještě rychleji odvede z bodu A do bodu B a tam se nakumuluje a nikam se nevejde. Krajině chybí schopnost „houby“, aby mohla nasáknout a zadržet. Je to špatným hospodařením na polích. Za posledních dvacet let ztratilo cca 700 tisíc hektarů přirozenou schopnost zadržovat vodu. Snížila se totiž výrazně plocha, na níž se pěstovaly pícniny, luskoviny či len. Plodiny s vysokou retenční schopností.

Na polích naopak přibylo obilí, řepka a kukuřice, které vodu skoro nezadržují! Důvodem je i způsob či úplná rezignace na přirozené hnojení, které udržovalo půdu „nadýchanější“ a tím pádem mohla sát. Dnešní pole jsou utemovaná a tvoří pevnou krustu s drolivou vrstvou na povrchu. To je přesně ta hlína, která končí v ulicích, sklepích a na silnicích. Pole se tak stává méně a méně úrodné. Je to prostě koloběh příčin a důsledků.

Velký vliv mají i další prvky v krajině, které mizí. Mokré louky, meandry řek a potoků, přirozené nevyužité a neobdělávané prostory k rozlití. Remízy, zelené pásy, houští a křoviny. Snaha posledních let vše kultivovat a dávat tomu formu je vizuálně hezká, ale nepřirozená a škodlivá.

Zásadní je také množství nově vzniklých zpevněných ploch na úkor zeleně, luk a polí. Travnaté porosty a louky jsou totiž nejlepší vodní pumpy. Běžná vysoká tráva zadrží mnohem více vody, než krátce střižený „anglický“ trávník. Ten má zároveň mnohem větší sklony k prosychání  a následně i vysychání půdy. Ta opět v případě rychlých dešťů mnoho vody nezachytí. K zamyšlení proto je i permanentní, drahé sekání všech zelených ploch. Vždyť vyšší tráva hůře uschne a zároveň zadrží vodu a vytvoří přirozenou „klimatizaci“ v zástavbě.

Voda je už nyní a bude i v budoucnu čím dál větším problémem. Mnohá řešení, především u nás ve střední Evropě, nejsou o miliardách korun či eur, ani o tunách betonu a obrovských stavbách, ale o obyčejném selském rozumu, přirozenosti a v návratu k funkčnímu zemědělství a hospodaření. Pak máme naději, že co u nás spadne si také vypijeme…