Zimbabwský národní park Hwange je největším parkem (14.000 km2) této politicky a ekonomicky zkoušené země. Stav Zimbabwe se nepřímo i přímo promítá do života parku i zvířecích obyvatel v něm.
Od největší „atrakce“ Zimbabwe (a možná i Afriky vůbec), od Viktoriiných vodopádů, je národní park Hwange (vyslovuje se Vankí) vzdálen jednu až dvě hodiny jízdy autem po silnici A8 a dále pak po typických prašných cestách s koňmi a jiným domácím zvířectvem. Záleží na tom, z které části chcete park poznávat. My jsme zvolili hlavní bránu a vjezd přes Main Camp v západní části rezervace, který se pak stal naší základnou na přespání. Po všech důležitých, a v Africe většinou zdlouhavých, vstupních formalitách jsme vyrazili na odpolední safari. Byl horký srpnový den a období sucha právě vrcholilo. Náš terénní vůz se líně kolíbal ve všudypřítomném prachu a vyprahlá krajina působila zcela opuštěným dojmem. U napajedel, která již podlehla ataku slunce, se bělaly kosti a kostry. Nikde nezněl ani v divočině běžný tep přírody. Mírně zaskočeni jsme dojeli k nejznámějšímu napajedlu této části Guvalala pan. Přivítala nás dřevěná pozorovatelna na okraji rozsáhlejší vodní plochy a klidný monotónní zvuk dieselového agregátu, který z hloubi země tahá vodu pro tuto oázu. Náš několikahodinový půst byl odměněn. Na břehu leželo pár krokodýlů nilských a po obzoru přicházelo veliké stádo slonů. Zcela tiše a spořádaně přišli k vodě a rozehráli neuvěřitelné představení povah a příběhů. Slůňata, podle vzrůstu tak tříletá, se pošťuchovala, kradla si vzájemně choboty a doslova se přetlačovala o bahnitý bazének, který přirozeně vznikl s úbytkem vody. Ten lákal i dospělé samice, a tak o bahenní lázeň vznikla doslova tahanice. Té využilo několik žiraf, které slony v uctivé vzdálenosti obešly a v uvolněné části se přiblížily k napajedlu a svým zcela jedinečným způsobem hasily žízeň. Celou scenérii dokreslovalo mnoho ptáků nabírajících si v rychlosti kapky vody do zobáků a okamžitě mizících pryč. Odpoledne se nachýlilo k večeru a blížil se čas, kdy je nutné být v kempu či park úplně opustit.
Oproti většině kempů v JAR, Namibii či Botswaně, kde nocležníky chrání tu kvalitnější, tu méně kvalitní plot, zde zimbabwští strážci už na udržování oplocení rezignovali. Část kůlů byla uhnilá a pletivo v těch místech provalené. Místo lopat a drátů strážci dostali samopaly. Do noci zářily ohně z vysokých komínů, kde se ohřívala teplá voda a přes den neslyšitelné zvuky se nocí rozeznívaly v plné kráse i jisté tajemnosti.
K safari patří brzké vstávání, a tak za úsvitu vyrážíme za dalším setkáním s divokou přírodou. Tentokrát zkoušíme štěstí v oblasti kolem Dopi pan a Jambile pan. Situace je velmi obdobná včerejšku. Přítomnost nějakého života nám dokazuje pár nádherných samců kudu. Z mnoha předchozích cest dobře víme, že pozorování zvířat v parcích vyžaduje trpělivost. Někdy hodně. Postupně jsme se přesouvali do střední části parku. S krajinou se začal měnit i výskyt zvířat. Skupinek přibývalo a v oblasti kolem Shumba pan na nás čekaly klasické africké scenérie. V parku převládala sloní stáda, ale k vidění bylo i mnoho druhů antilop, zebry, žirafy, pakoně a u vody hroudy líně se válících hrochů. Fascinující pohled byl na vzdálené stádo buvolů kaferských, kteří společně migrovali, a stádo tak tvořilo nepředstavitelně dlouhou černou linii. Právě Shumba pan, kde je ve stráni ukryta pozorovatelna, je jednou z nejkrásnějších partií Hwange. Zároveň se jedná i o safari camp, kde je možné si individuálně, a v dostatečném předstihu, domluvit nocleh ve vlastním stanu či na lavičce v pozorovatelně. Toto napajedlo bylo malou Noemovou archou africké přírody. I zde ale kulisy dokreslovalo mnoho kosterních pozůstatků. A právě nedaleko odsud na nás čekalo největší překvapení této rezervace. Kousek od pijícího stáda slonů se za křovím pohyboval stín. Na první pohled se zdálo, že to bude nějaká antilopa či prase bradavičnaté, ale pak nás upoutal specifický pohyb. Zvolna jsme objeli napajedlo a po malé prašné cestě se blížili ke křovisku z opačné strany. Naše víra a trpělivost byla odměněna. Statný lví samec tam hodoval na čerstvě ulovené antilopě kudu. Za pár okamžiků jsme si všimli, že nedaleko čeká ještě urostlá lvice na to, až jí bude umožněno se přiblížit a nažrat. Upřeným pohledem pozorovala kořist. Bylo to fascinující a po celých 50 minut, co jsme výjev sledovali, se nic nezměnilo. Samec hodoval a samice čekala. Jen okolní stromy se začaly plnit supy. Odjeli jsme do kempu Sinamatella. Tam už rozklad dosáhl svého vrcholu. Řada budov totálně zchátrala, brána nešla zavřít a uprostřed kempu byly stopy slonů i levharta. Tentokrát nebyl ani žádný hlídač se zbraní. Divoká Afrika ve své plné kráse i nebezpečí. Uvařili jsme na ohni kafe a šli spát. Ráno máme v plánu vrátit se na místo činu a podívat se, co s antilopou udělala africká noc.
Z úlovku zbyla jen kostra a rodina lvů se rozrostla. Samci už byli dva a samice také. Všichni líně leželi kolem a chodili si, už i společně, jen tak ještě „kousnout“, ale nikoho jiného k potravě nepustili. Naplněni touto neopakovatelnou podívanou jsme se posouvali do severní části parku. Cesty se zhoršily a mnohde by bylo velmi složité projet bez náhonu na všechna čtyři kola. Začalo opět ubývat i zvířat a jen sporadicky se pasoucí antilopy dokazovaly, že jsme ještě neopustili hranice Hwange. Ještě ani nezaschlo bahno na kolech našich aut a v novinách se objevila zpráva o neslýchaném útoku pytláků na tuto rezervaci. Přes čtyřicet slonů bylo otráveno kyanidem vypuštěným do napajedla. Škody jsou samozřejmě mnohem tragičtější. Tento park se možná víc než kterýkoliv jiný na jihu Afriky potácí na hraně mezi životem a smrtí, a to jak skutečně, tak obrazně díky přístupu lidí a celkové situaci v zemi.
