Už čtyři roky nejsem pojištěncem VZP a proto mě oznámení na dopis s modrým pruhem ve schránce zaskočilo. To asi nic dobrého nebude, napadlo mě a vydal jsem se na poštu.
Cestou jsem přemítal co mi můžou chtít. Když jsem od nich odcházel, tak jsem si schválně zjistil, že nic nedlužím, ale to nemusí vůbec nic znamenat. Živě vidím scény šest, sedm let zpátky, kdy, i přestože bylo vše placeno, přicházel dopis za dopisem s nějakými nedoplatky. Vidím ty scény doma, kdy mi žena nevěřila, že mám věci pod kontrolou a hádali jsme se. Vidím ty úroky a penále a slyším úředníky, kteří to vždy nějak „logicky“ vysvětlili, že tam ještě chybí tohle a tohle. A tak jsem platil. Tu 6000,- . Tu 8.500,- a jednou dokonce přes 13.000,-. Za každý den prodlení, by bylo další penále. Peníze, které nečekaně dokážou s rodinným rozpočtem i atmosférou velmi zatočit.
S těmito myšlenkami jsem dorazil na poštu, vystál frontu a získal doručenku. S trochou blbého pocitu u žaludku jsem obálku otevřel a ejhle. Po čtyřech letech při kontrole mého účtu zjistili, že mám u VZP přeplatek. Přeplatek převyšující vymáhané částky. Jen takové holé konstatování, že celé roky mají mé peníze, které za tak dramatických okolností ze mě získali a které před tím neustále navyšovali o penále. Teď na mě, bez úroků, čekají.
Ano, jsem rád, že to byl dopis v podstatě pozitivní a jsem rád za peníze, které se do rozpočtu bezesporu vždy hodí. Příběh by mohl skončit pozitivně, ale nějak mi chybí ta opravdová radost. Vždyť z toho plyne, že jsem tenkrát ty peníze opravdu nedlužil, že to byla nějaká chyba. Jenže tahle chyba, která mě stála velké nervy, ale jinak jsme ji všichni nějak „ustáli“ by v jiných domácnostech mohla skončit i fatálně. Vždyť se nejednalo o žádné malé částky. Ten pocit mi mou finální radost lehce kazí.
